nakladatelství překrásné literatury
Petr Erben, Po vlastních stopách. Vzpomínky
Vybaveno množstvím dobových fotografií

Praha – máj 1945
Konec války, nastal mír. Nikdo ještě neví, co s ním. Praha je jako obrovský Papinův hrnec, kde se denně odehrávají nečekané scény. Všechno je v pohybu, všechno se opravuje a mění. Přijíždějí autobusy s vracejícími se vězni a chytají se kolaboranti a Němci. Vládne prozatímní vláda a revoluční národní výbory. Trvalé napětí!
Jednoho odpoledne jsem vyšel z hotelu na Václavák. Najednou slyším, že někdo volá Petře, hledám vůkol, otáčím se a vidím, že nějaký elegantní mladý pán v doprovodu dámy zvedá ruku a ukazuje na mě. Nepoznávám je, ale už přicházejí ke mně a mladík mě oslovuje. Petře, vzpomínáš si na mne? Jsem Karel Balón a to je má sestra – chodili jsme spolu do průmyslovky v Brně na Sokolské. Byl o třídu níž, a tak mi vyprchal z paměti, ale on povídá dále, měl jsem sestřenici Sylvii, za kterou jsi chodil, a když jste šli na rande, poslali mne její rodiče s váma jako doprovod. Asi jsem ho tehdy moc rád neviděl, a tak jsem na něj zapomněl. Přesto jsem se divil, že mne někdo poznává ve stavu, ve kterém jsem byl, bez vlasů a v šatech o několik čísel menších, ale byl jsem rád. Oba byli oblečeni v hnědých kožených skvěle padnoucích kabátech, které svědčily o úspěchu. Vyprávěli mi, že pracovali v komunistickém podzemí a přepadávali a vyhazovali do vzduchu německé vojenské a zásobovací vlaky. Nebyli v KZ a nyní žijí v Praze. Když jsem vyprávěl, že jsem prošel několika tábory a skončil v Mauthausenu, byli tak udiveni, že mi řekli, že mne musejí představit svým přátelům a slyšet celou mou odyseu. Pozvali mne k večeru do jejich úřadovny v Revoluční ulici nedaleko Vltavy. Samozřejmě jsem tam šel a když jsem mluvil, bylo ticho, a později se mne vyptávali na všechny podrobnosti. Takový ohlas jsem nečekal. Bylo cítit, že jsou dotčeni okolnostmi, o kterých nevěděli. Podobnou situaci jsem později zažil často.
(...)
vybrané tituly objednávejte na e-mailu: redakce@svestkahruska.cz